Uzdravující přítomnost

06.03.2020

Na postních duchovních obnovách jsme si položili otázku: Co je léčivého na ženách a mužích? Myslím, že potenciál uzdravovat (vztahy, společnost, svět, církev) máme tehdy, když jsme autenticky lidmi ve svém ženství a mužství. Proto žena potřebuje objevit svou mužskou stránku ("animus") a muž svou ženskou stránku ("anima"), což nejde bez riskantních interakcí mezi ženami a muži a bez ocenění žen od mužů a mužů od žen.

Polarita je důležitá, ale podle mystické zásady, že "všechno synchronizuje ke Kristu", věřím, že i polarita ženského a mužského principu (a jistě i pohlaví) musí být překonána, ovšem nikoli popřením, nýbrž sjednocením. Takové je lidství Ježíše Krista. Dokonalé spojení mužského a ženského. Již nejsou dva, ale jeden. "Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové" (2. Korintským 5, 17).

Léčivý potenciál církve závisí právě na tom, zda ji tvoří ženy a muži otevření posvátnému dotyku živého Krista, který v nich uskutečňuje svoje celistvé lidství a uzdravuje lidskou přirozenost.

Znalci mě doufám opraví, ale nakolik jsem to pochopil, buddhismus učí, že ego je iluze. Tento koncept jsem dlouho odmítal, než mi došlo, že za tím vězí strach ze ztráty vlastního ega. V křesťanství najdeme autory, kteří ztotožňují ego s "nepravým já" a neváhají říci, že jde o falešnou identitu.

Kdežto na opravdovém "já" se podílíme všichni. Ženy i muži. Naše sdílená identita se zakládá na vědomí Kristovy přítomnosti v hlubinném středu každé lidské bytosti. Z toho vyplývají konkrétní důsledky. Když dovolíme Bohu, aby začal rozpouštět naše ega, nakonec tady nezbude nic, co by se ega jakkoli "dotklo" (urazilo, ponížilo, naštvalo, rozesmutnilo). Naopak zjistíme, čeho všeho se můžeme dotknout svým probuzeným "kristovským" Já a léčit jeho mocí. Prostřednictvím nesobeckých žen a mužů se Kristus dotýká ran tohoto světa. Stáváme se prostupní pro tajemství posvátného dotyku?

bratr Lukáš, Sokolov