Ještě jedno požehnání

07.02.2020

Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte. Vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. (1. Petrův 3, 9)

Jedna z dobrých duší, za něž se pravidelně modlíme, trpí degenerativním onemocněním spojeným se stářím a bolestným životním příběhem, který se na jejím zdravotním stavu neblaze podepsal. Od srpna loňského roku je v léčebně. Poslední dobou už ani nechodí a nepoznává nás.

Včera jsem ji navštívil a očekával další zhoršení. Na pokoji jsem ji nenašel. Sedí ve společenské místnosti, zvedne oči od šálku čaje a usměje se: "Jé, pane faráři, to je překvapení!" Beru ji za ruku a ona zvládne dojít do pokoje. Povídám jí: "Moc vás pozdravuje vaše sousedka..." Živě zareaguje: "No né! Tu už jsem dlouho neviděla! Děkuju za pozdrav, že taky pozdravuju!"

Nevěřím svým uším a koukám na ni doslova s otevřenou pusou. Hned sousedce volám, ať jí vyřídí pozdrav sama. Má ohromnou radost, chviličku si po telefonu povídají. Pak se ztišíme k modlitbě. Celý Otčenáš je nad její síly, ale na rozdíl od minula se dokáže pokřižovat a říct: "Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Dám jí požehnání a chystám se k odchodu.

Už jsem ve dveřích, ale zaslechnu za sebou šoupavé kroky. Otáčím se a vidím, že se zvedla z křesla a jde za mnou: "Chci ještě jedno požehnání!" Jsem z toho naměkko. Vypravím ze sebe: "Děkuju vám. Teď jsme požehnaní oba dva." Ona se rozzáří: "To jsem zrovna chtěla říct!"

bratr Lukáš, Sokolov